HŘÍCH NEJVĚTŠÍ

12.12.2010 20:27

 

Auta, byt, dům, tituly, diplomy, postavení ve společnosti, šaty, peníze a vše co jsme zde získali, v podstatě si pouze vypůjčili, přivlastnili, neboli vše vnější, si s sebou na onen svět nevezmeme.

 

Anděl smrti nám to vše odebere. Ničemu z toho jsme ani nevládli, pouze to dočasně měli v používání, nikdy jsme nic z toho skutečně nevlastnili.

Anděl smrti nám vezme i naše tělo a nechá ho zde. Po nějaké době se tělo vrátí tam, odkud byly látky na jeho stavbu vzaty, vypůjčeny. Aneb ono známé „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Tělo jsme také dostali jen zapůjčeno. Nikdy jsme mu nevládli, pouze ho používali a starali(?) se o něj. Používali ho k pohybu a činnostem ve vnějším světě. Tělo je sice pro pobyt na tomto světě naším nutným, ale pouze dočasným příbytkem, domovem a nástrojem.

Anděl smrti nás zároveň s odebráním těla zbaví i životních funkcí. Těm jste také nevládli, mohli jste je nanejvýš nepřímo ovlivnit nebo také poškodit a zničit, jen ve výjimečných případech duchovně rozvinutých lidí i vědomě kontrolovat jejich správnou funkci. Byly nám pouze zapůjčeny k tělu.

Anděl smrti nás po čase zbaví i vzpomínek, tužeb, pudů a poznatků, celé části vědomí spojeného s tělem a hmotným světem vůbec. Zbaví nás i pojmu času a prostoru spjatých s existencí těla. Jsou nám na obtíž, k nepotřebě, nemáme smysly, kterým bychom je mohli vnímat, ani tělo k pobytu a činnostem, ani potřebu prostoru a času pro jeho existenci. Zbaví nás duše (osobnosti, psychiky) hmotného člověka, na společnost i hmotný svět vázaného já. Byly nám také pouze zapůjčeny.

Anděl smrti do svého království přivede pouze naše čisté vědomí, duchovní (mentální) část. Stejně čistou a nevinnou s jakou jsme na svět přišli. Obsahujeme i původní záměr (projekt, program) duchovních (mentálních) vlastností i směřování a cílů. Doplněných o jejich části, dosažené námi vědomě provedenými změnami našeho vědomí za pobytu na tomto světě.

 

V tomto pomyslném království anděla smrti se rozhoduje, zda jsme již zcela prošli celou svou cestu a došli k svému cíli nebo ne.

  • Když ano, můžeme vejít do vyšší formy bytí, do našeho pravého domova, nebo, chceme-li, vrátit se zpět sem. Asi 75% lidí, už za svého zdejšího života, dříve či později, pociťuje vnitřní touhu po pravém domovu, ale nedovedou si představit, že by měl být zde, na Zemi, mezi lidmi.

  • Když jsme ještě nedošli k cíli, nebo neudělali vůbec nic, dokonce šli opačným směrem, tak co lze jiného dělat, než nás po nějaké době vrátit nazpátek, na Zem. Dodělat to, co máme. Do jiného těla, k jiným rodičům, do jiných podmínek, svět se neustále mění. A před nějakou dobou jsme ho měnili a spoluvytvářeli také my, svým předchozím pobytem.

  • Všechno má své meze. Cesta zpátky, níž, až do krajnosti, ukončí i existenci našeho vědomí, zanikneme jako vše nepotřebné a k ničemu.

     

„Neboj se vstoupit do další řeky a vystoupit na další břeh. Jednoho dne se octneš na břehu svého pravého domova.“

Budha

Toto vědomí (osobně ho nazývám vesmírným poutníkem) je náš jediný a pravý majetek, jediné co opravdu vlastníme, čemu máme vládnout, starat se o něj, rozvíjet ho a přesto mu zde nevládneme, nestaráme se a nerozvíjíme. Že nám zde, na Zemi, za našeho pobytu v těle, vládne a ničí nás něco a někdo úplně jiný, že se z krále stává sluha a ze sluhy král našeho království, je především vinou způsobu výchovy a vzdělávání daného společenského řádu, jeho filosofie a pohledu na svět, který jsme přijali za svůj jako pravdivý obraz skutečnosti.

 

Můžeme si pak klást otázky:

  • Je smrt opravdu zlem, prohrou a koncem všeho, nebo dobrem, vítězstvím a darem možnosti nového začátku? Není, v podstatě vzato, předehrou onoho „zmrtvýchvstání“?

  • Není Bůh, jak je nám vykládán, jen lidmi vytvořeným obrazem, alegorií stavu našeho přirozeného, pravého vědomí, jeho obsahu a poslání? Měl(o) by vládnout k našemu prospěchu ale nevládne, měl(o) by řídit správným směrem všechny naše kroky k našim pravým cílům, ale neřídí, slyší a vidí vše co děláme, ale my ho nevidíme ani neslyšíme, protože ho naše ego, zvenčí, době poplatným společenským systémem vytvořená osobnost, poslouchat, vidět ani slyšet nechce?

  • Není Satan jen obrazem a alegorií naší zvenčí dosazené, vnucované a námi přijaté falešné náhrady vědomí, tedy ega? Nemá nám vládnout, ale vládne, řídí nesprávným směrem naše kroky k falešným cílům, naší škodě a neštěstí. Slyší a vidí vše, co děláme. My ho sice nevidíme, ale slyšíme a nasloucháme mu rádi. Vypadá to tak lehké, snadno dosažitelné a lákavé. Aby ne, když ego bylo vytvořeno s tímto záměrem s argumenty podobnými odpustkům za cokoliv.

  • Není anděl jen obrazem našich dobrých vlastností, které přicházejí, jen když sami chceme?

  • Není nebe takovým obrazem naší přirozenosti, výsledku toho, co je v nás dobré?

  • Není ďábel jen obrazem našich špatných vlastností, které k nám vstupují, jen když je sami vpustíme?

  • Není peklo jen obrazem naší nepřirozenosti, výsledku toho, co je v nás špatné?

  • Není to, co zde žijeme, naším vlastním nebem, rájem, nebo peklem, temnotou, které si sami v sobě vytváříme?

     

Vše se dá zneužít

Máme-li nezřízené ambice a touhy ovládat druhé, dostat se k moci a neomezeně vládnout, není snad vhodnějšího způsobu, než který se nám zde nabízí. Z původně individuálního Boha i Satana v každém z nás, jenom našich, napřed vytvořit osoby kolektivní, jediné a společné pro všechny, zcela imaginární, a prohlásit se za jediného zástupce a mluvčího tohoto Boha na Zemi. Budeme přece druhým hlásat, že hodláme páchat dobro a Satan se nám k tomu zatím nehodí.

Má to výhodu, že když něco zkazíme, tak jsme z obliga. Za to přece může Váš nejvyšší šéf, nebo sami postižení, protože Bohu, tedy jeho mluvčímu, nám, málo nebo špatně naslouchali.

Když to tímto směrem svádět přece jen nejde , je v záloze Satan, kterému postižení pro změnu, tentokrát sami o sobě z vlastní vůle naslouchali příliš. Navíc Satanova spoluúčast přináší i možnost rozptýlení a odlákání pozornosti davu. Kratochvílemi veřejného protahování těla stěžovatele různými předměty, jeho smažení, hanobení u kůlu, u katedry, před komisí či v médiích a mnoha jinými, promyšlenými a osvědčenými způsoby. Příležitost jak zkrotit, nebo se zbavit nepohodlných a neposlušných, vystrašit ostatní a prosadit to své.

Ne, nemám nic osobního proti upřímně věřícím. A je mi jedno jestli věří v Boha, vědu, marťany nebo euro (korunu zde neuvádím z důvodu naprosté a pochopitelné absence upřímně v ni věřících). Je to jejich věc, pravda i omyl. Pokud se ovšem za jejich řadami neukrývá a netlačí je před sebou nějaký mocenský manšaft se svými záměry k páchání dobra. Čímž ovšem i tyto, již podmínkou upřímnosti dost proseté řady, znovu a značně prořídnou.

 

HŘÍCH NEJVĚTŠÍ

Jestliže je něco na tomto světě skutečným smrtelným hříchem, tak je to hřích nemít sebe sama, nebýt svůj. Nemít a nerozvíjet svá vlastní nadání, přirozené vědomí své existence a života. Živit a poslouchat nějaké cizí, podstrčené já.


O tom, že je to hřích vpravdě smrtelný, mluví to, že většina současných lidí, asi 80-90%, odchází z tohoto světa na následky nepřirozenosti. Nepřirozenou, předčasnou a nepříjemnou smrtí. Nevyrovnaní a nešťastní, protože se už nestačí zbavit ega.

 

Přirozené je odejít při vědomí, klidný a vyrovnaný a už se neprobudit. S pocitem nepromarněného, naplněného poslání svého zdejšího pobytu, života zde.

 

Diskusní téma: HŘÍCH NEJVĚTŠÍ

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Vyhledávání

Kontakt

BARTOŠOVÁ Jitka Pacetluky 87
768 43 Kostelec u Holešova
+420 776 070 840 IČ: 46192026